Vědomá firma vedená srdcem

Enneagram a emoční inteligence

Už mě jen bolí srdce

Potkávám lidi, kteří vypráví podobný příběh:
„Všechno jsem už odevzdal. Minulost a pocity svého zklamání, hloupost, pro kterou jsem neviděl, co dělám a aroganci, na které jsem si zakládal. Nezbylo mi skoro nic, jen hořký pocit když zjistíte, že jste si mysleli, že to, co děláte, je totální vítězství.“
Tohle jsem si myslel a chtěl jsem tolik žít, jinak než obyčejní lidé.
V reklamě bouchne cola, holky líbají mužské, svět je tak opojný a já jenom žiji doma s dětmi. 

Už jsem všechno odevzdal.
Jsem můj stereotyp jistoty, teplo večerního setkání a rodinné hádky.
Nemohl jsem sebe snést proto, že jsem tento svět zbořil.
Teď cítím bolest a strach. Nedalo se to snést, tak jsem to pustil.
Dívám se a žiji dílo své zkázy. Asi se to všechno muselo stát, aby mě život donutil žít? Ne jenom přežívat.
Abych uviděl déšť, abych si užil zlobení kluků a sebe s nimi. Abych žil a byl.
Už jsem můj život nemohl snést, tak jsem ho dal Životu a on si ho vzal.

Sedím v prázdném domě, sám. Odešli, nechtějí mě.  Já nechtěl já.
Chtěl jsem mít čas na sebe, chtěl jsem milovat a žít jinak, za sebe.
Je tady prázdnota, panika a znovu ticho v domě. Všechno na mě dopadlo.

VHLED:
Doufám, že pro všechny ten příběh pokračuje takto:
„Už mě jen bolí srdce. Už je mi lépe.
Už vím, že spadnout dolů a zůstat živý, to dává příležitost vylézt nahoru. Jenže tentokrát už vím, kam polezu a že je důležité, abych u toho cítil svoje srdce..."
Autor:Eva Velechovská
Médium:Facebook
Datum:06.05.2016