Vědomá firma vedená srdcem

Zdá se, že nic nezměníš

Cákla na mě trocha beznaděje. Nestává se mi to často, o to víc mě to zasáhlo. Vesmír asi chtěl, abych to určitě neminula, tak jsem to dostala násobně.
 
Je jedno, jestli umím nebo neumím komunikovat, vyjednávat, naslouchat a motivovat. Je jedno, jestli jsem vnímavá a empatická. Nic, nic, nic z toho, co umím a udělám, nezmění situaci. Je to jako stát v místě, kde ozvěna zpět vrací tvoje nabídky, názory a všechno, čím se chceš domluvit a prolomit tu neproniknutelnou bariéru mlčení. Pozor, mlčení vzbuzuje bezmoc, ale není to nejhorší, co může přijít. Muže totiž také dojít na odmítání, nadávání, osočení.
Při setkání popisujeme situaci, vzájemně si objasňujeme vlivy, postoje. Já se toho druhého ptám na jeho potřeby. Pak mlčíme a dáváme si navzájem prostor.

VHLED
 
V situaci, kdy ten druhý neodpovídá na to, na co se ho ptám, ale ani na souvislosti, jen sedím a naslouchám. Ten druhý mi vysvětluje svoje důvody, což je fajn, protože nějaké má.
Jenže zmateně na něj hledím a mám pocit, že žijeme na jiné planetě. „O čem to mluví?“ běží mi hlavou. Říkám si, že bych byla já pomalá? Já pomalá nejsem, ale zjevně se musím učit a učit a učit.
„Myslím si, že si myslíš...“
„Myslím si, že máš problém, protože cítíš ... .“
Určitě taky máte perly ze života.
Přijímám, naslouchám a bohužel i reaguji. Co víc?
 
Hodí se sem báseň mé oblíbené autorky Markéty Procházkové: 
Světlo
někdy i bolí
ale co na tom
jen když znamená konec
SLEPOTY

 
Takže více světla – pro nás, pro tebe, pro mě.
Světlo v nás.

---

Autor:	Eva Velechovská
Médium:	Facebook
Datum:	14.10.2018

---